V průběhu krátkého povídání s osobnostmi spjatými s Chlumcem nad Cidlinou bychom Vám rádi přiblížili jejich názory, přání a pohled na svět. Vnímáme je jako důležité a inspirující podněty pro každodenní práci v našem městě. Velmi nás těší, že pozvání přijal i Mgr. Pavel Baldík, kronikář, zastupitel, předseda kulturní komise.
Ahoj Pavle, jsi kronikářem našeho města, jsi zastupitelem, předsedou kulturní komise. Máš nějaké poselství pro budoucnost města a obyvatel na pozadí historie vyčtené právě z kroniky? Co nějaký zajímavý příběh?
Zmiňuješ-li poselství, určitě si netroufám na něco tak vznešeného. Ale možná stačí říct, že je důležité chovat se tak, aby se naše děti za nás nemusely stydět. A tím mám na mysli nejen osobní život každého z nás, ale obecně úctu k práci našich předků a snahu zanechat po sobě něco, co nějakou dobu přetrvá a na co budou moci být další generace hrdé. A nemusí jít jen o materiální statky, ale i o hodnoty duchovní a uchování paměti na děje dávno či méně dávno minulé.
Kronika vypráví spoustu příběhů a nemusí se to vždy týkat jen osudu lidí, ale třeba také ulic a domů. Proto jsem uvítal možnost zapojit Chlumec n. C. do projektu, který je spojený s Mezinárodním dnem průvodců, kdy se pro zájemce o historii připravují bezplatné vycházky po zajímavých místech. Poprvé se Chlumec do této aktivity zapojil v roce 2020 a na 90 účastníků mělo možnost seznámit se s takovými budovami, jako jsou kostel Nejsv. Trojice, Záloženský dům, děkanský chrám sv. Voršily, Majorát, budova radnice, místo, kde stával rodný domek V. K. Klicpery nebo již neexistující starý vodní hrad. V letošním roce bohužel epidemiologická opatření tuto procházku znemožnila, ale věřím, že v únoru 2022 už prohlídka proběhne bez omezení a budeme moci ukázat další zajímavá místa našeho města. Byl bych rád, kdyby se významná místa našeho města připomínala celoročně. Prostřednictvím kulturní komise jsme navrhli vytvoření informačního systému, kde by na jednoduchých sloupcích byly umístěny staré fotografie daného místa s krátkým popisem. Přiznám se, že inspiraci jsem získal během loňského léčebného pobytu v lázních Velichovky, kde vytvořili po významných místech obce dokonce ucelenou naučnou stezku. Společně s vedoucí Městského muzea Loreta v současné době pracujeme na pilotním projektu, kdy by se po Chlumci měly objevit první sloupky tohoto systému. Snad neprozradím nic tajného, když napíšu, že by to mělo být u Památníku selských bouří na Skalce, v Kozelkově ulici naproti pomníku TGM a u kostela Nejsv. Trojice nebo na náměstí.
A pokud jde o lidské osudy, za zmínku stojí připomenout jednu významnou skupinu obyvatel města, na kterou se po 2. světové válce téměř zcela zapomnělo, a tou byla židovská komunita. Byla to poměrně početná skupina obyvatel, mezi nimiž najdeme továrníky, obchodníky, úředníky nebo lékaře. Značnou měrou se podíleli se na rozvoji spolkového života města, účastnili se kulturního, sportovního i společenského života. Zkrátka, výrazně přispívali k rozvoji Chlumce n. C. Všeobecně se o nich dnes moc neví. Stejně tak málokdo ví, že součástí chlumeckého hřbitova je také hřbitov židovský. Není sice tak rozsáhlý jako např. v sousedním Novém Bydžově, i tak ale je zahrnut do celostátní mapy židovských hřbitovů. Kulturní komise předložila návrh zapojit se do mezinárodního projektu tzv. kamenů zmizelých (více v článku Kameny zmizelých v Chlumci, Chlumecké listy 6/2021, s. 17). Byl bych rád, abychom tímto způsobem symbolicky a důstojně připomenuli památku našich židovských spoluobčanů, kteří se stali obětí holocaustu. Kameny zmizelých jsou vlastně betonové kostky o rozměru 10x10x10 cm zasazené do chodníku a v horní části opatřené mosaznou tabulkou, kde je uvedeno, kdo v domě žil, kdy se narodil a kdy a kde byl zavražděn. Každý kámen je věnován jedné konkrétní osobě. Pokud vše půjde podle plánu, v září příštího roku by se v Chlumci měly objevit první čtyři kameny. V Chlumci n. C. je zmapováno zatím 31 osob, které se staly obětí holocaustu, takže výhledově je možné v následujících letech pokračovat v osazování dalších kamenů zmizelých.
Pracuješ na ministerstvu zahraničních věcí, máš přehled o cizích zemích. Když porovnáš život u nás a jinde, máme se dobře nebo špatně?
Díky své práci na MZV ČR jsem měl možnost poznat nejen řadu cizích zemí, ale měl jsem i možnost v některých z nich dlouhodobě pobývat. A právě dlouhodobější pobyt přesahující deseti nebo čtrnáctidenní dovolenou v určité destinaci umožní i určitou reflexi a možnost podívat se na dění v naší zemi, nebo chceš-li v našem městě s určitým nadhledem, což pomůže si uvědomit, že naše malá Česká republika nebo náš malý Chlumec nejsou centrem vesmíru ani středem světa, ale především jeho součástí.
Není možné jednoznačně odpovědět, zda se ve srovnání s jinými zeměmi máme dobře nebo špatně. Jedná se o hodnocení velmi individuální a pro každého z nás bude dobré a špatné něco jiného. Jedna oblast za všechny. Ač si můžeme myslet různé věci třeba o našem zdravotnictví, právě ono patří podle toho, jak jsem měl z vlastních zahraničních pobytů možnost poznat, k nejlepším a nejkvalitnějším na světě.
Osobně si velice cením gesta německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera, který se během své srpnové návštěvy Prahy poklonil jako první německý prezident památce parašutistů, kteří spáchali útok na kata českého národa zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Šlo o symbolické gesto, mnoho desetiletí po válce, ale přece jen to chápu jako významný symbol podporující usmíření mezi národy. A z hlediska své práce, kde se už delší dobu věnuji regionu západního Balkánu, vidím toto usmíření jako velice zásadní věc. Dlouhá desetiletí neřešené problémy přinesly své hodně hořké ovoce. Vzpomeňme si, jaké krvavé války a genocida doprovázely rozpad Jugoslávie v 90. letech minulého století. A region se z toho pořádně nevzpamatoval dodnes. Příkladem mohou být v mnoha ohledech vypjaté vzájemné vztahy mezi Chorvatskem a Srbskem, jinak též mezi členským státem EU a zemí do Unie směřující. Mimochodem, v zemích bývalé Jugoslávie nám dodnes závidí klidný rozchod se Slováky po rozpadu Československa. A Srbové jsou hrdí na to, že T. G. Masaryk cestoval během 1. světové války po světě se srbským pasem.
Poměrně důkladně jsem poznal Polsko a Poláky. Když pominu současné dění kolem dolu Turów, vzájemný vztah našich národů je hodně nerovnoměrný. Češi se na Poláky dívají většinou skrz prsty, naopak Poláci nás mají jako národ upřímně rádi (výjimky se samozřejmě najdou vždy a všude) a dokáží ocenit úspěchy, kterých jsme schopni dosáhnout v nejrůznějších oborech, přestože naše populace je zhruba čtvrtinová. V živé paměti mám, jak Poláci, kteří se na závěrečný turnaj neprobojovali, fandili českému týmu na fotbalovém EURU v roce 2004 v Portugalsku a přáli nám konečné vítězství. Významná je i obliba českého filmu v Polsku, kupříkladu Jiří Menzel zde býval velmi častým hostem. I když na druhou stranu pro naše slovní spojení „to je pro mě španělská vesnice“ používají Poláci vyjádření „to je pro mě český film“.
Mgr. Pavel Baldík
Děkuji za Tvá slova.
Mgr. Vladan Kárník