V průběhu krátkého povídání s osobnostmi spjatými s Chlumcem nad Cidlinou bychom Vám rádi přiblížili jejich názory, přání a pohled na svět. Vnímáme je jako důležité a inspirující podněty pro každodenní práci v našem městě. Velmi nás těší, že pozvání přijal i Ing. Jan Vopátek, kapitán fotbalového týmu, sportovec a analytik.
Honzo, jsi kapitánem fotbalového týmu Chlumec nad Cidlinou, sportovcem a pořadatelem charitativního Běhu pro druhé, působíš ve vedení klubu. Zelená tráva, parta kabiny a míč. Co to pro Tebe znamená?
To je skoro filozofická otázka. Kde začít…? Fotbal hraju už skoro 30 let. Od doby, kdy nám jako malým elévkům pan Skalický s panem Mázlem předávali první fotbalové rady,uteklo opravdu spoustu let a fotbal se za tu dobu stal součástí mého života. K fotbalu mě přivedl taťka a jsem za to hrozně rád. Dorost jsem odehrál díky několika okolnostem v Lovčicích, vždy jsem se ale chodil koukat na domácí zápasy Chlumce a snil o tom, že si zahraju s klukama Černohlávkovýma, Jankesem, Timurem, Jirkou Veselkou a Kýcou. Po krásném období v Lovčicích mě to tedy táhlo stejně do Chlumce, jelikož je to moje rodné město. Najednou jsem opravdu s těmito hvězdami sdílel chlumeckou kabinu. Seděl jsem v rohu, nemluvil a snažil se jim nekazit ani tréninkové bago. A pak už to jelo… První zápas, desátý zápas, první sezóna. Stále jsem byl s Jakubem Jelínkem nejmladší. Další sezóna, další zápasy a tak stále dokola. Vymění se trenér, pár lidí z týmu odejde, pár přijde. Další sezóny a stále jsem jeden z nejmladších. Další trenéři a další spoluhráči. Najednou se to přehoupne a když hrají na tréninku mladí, staří, tak už jsem „nejmladší starej“. No nic, ještě je to v pohodě. Za pár let ale už ne. Člověku dojde, že na tom hřišti strávil hrozně moc času. Jenom když si člověk uvědomí, kolik trenérů a kolik spoluhráčů za ten svůj fotbalový život potká. Najednou mě začínají zdravit před zápasem už i protihráči, jelikož s některými se vídám na zelených trávnících hromadu let a třeba i častěji, než se širší rodinou. V tomto je pro mě fotbal fenomén, spojuje lidi a je to prostě dobrá věc ve všech směrech. Když jsem byl mladší, tak se mi někdy třeba nechtělo na trénink. Nechápal jsem, proč po nás chtějí trenéři některé věci. Proč mají mladí uklízet věci po tréninku. Proč se mám scházet po zápase na chvíli v hospodě. Ale ono to vše se vším souvisí a pokud je to do mladých fotbalistů „cpáno“ od nejnižších kategorií, tak věřím, že to můžou někam fotbalově dotáhnout a stát se ve všech ohledech lepšími lidmi. Navíc se stane člověk fyzicky, psychicky odolný a získá hromadu kamarádů.
Zelená tráva, parta kabiny a míč pro mě každým zápasem znamená víc a víc, protože každým tréninkem, zápasem a aktivním časem stráveným na hřišti vím, že se fotbalový život krátí. Jak jsem psal výše, tak jsem v týmu nejstarší a už se to bude těžko měnit. Proto si užívám každou chvilku. Hlavně když jdu na hřiště, tak bych pro výhru a každého spoluhráče udělal vše. Navíc když už nazuju kopačky a jdu trávit čas na hřiště, tak chci, aby ten čas byl maximálně využitý a nechci být do půlky týdne naštvaný. To se také s věkem hodně mění. Prohry a moje špatné výkony zůstávají v hlavě čím dál tím déle. Beru si je osobně a jsem před zápasy i proto víc nervózní. Možná kvůli tomu, že mladým klukům už tolik nestačím a nechci být nejslabší článek.
Na fotbal, mladou generaci, dění kolem fotbalu občas nadávám a říkám si, jestli to mám za potřebí. Pak ale vyhrajeme, po kvalitním výkonu. Sedneme si na hřišti v hospůdce, dáme si něco dobrého k jídlu, pití a je mi vnitřně krásně. Byl to zase dobře investovaný čas, s kamarády a ještě člověk udělal něco pro sebe. Vím, že hodně kluků kolem mě končí předčasně nebo jdou brzy kopat nižší třídu. To mi hrozně vadí. Člověk musí mít nějaké ambice, cíle, být na sebe tvrdý a chtít něco dokázat. Uvědomuji si, že fotbalový život je hrozně krátký a pokud je člověk zdravý, tak je věčná škoda končit předčasně.
Nedokážu si zkrátka zatím život bez fotbalu představit. Jsem rád, že už také vím, jaké je to být členem výkonného výboru FK. Často to není jednoduché, ve volném čase a bez jakékoliv odměny. Mimo dobrého pocitu a radosti, že chlumecký fotbal je po všech směrech v rozkvětu. Lidé ve výboru jsou v dobrém slova smyslu zkrátka blázni a jsem za ně rád. O to víc mně vadí občasné řeči, uštěpačné připomínky a hloupé komentáře lidí, kteří vůbec neví o čem to je a zkusit si to nikdy nepůjdou.
Přeji chlumeckému fotbalu všechno dobré, věrné fanoušky, a co nejvíce nejmenších fotbalistů v této těžké době, protože to jsou další Černohlávkové, Rusínové, Jankovští, Kyceltové a další, které chlumecký fotbal potřebuje.
Po práci si stavíš bydlení spolu s tátou, dědou, rodinou a přáteli. Co je Tvým životním ideálem? Máš nějaké vánoční přání?
Je to pravda, před 4 lety jsem se společně s Káťou pustili do rekonstrukce domu, jelikož nové pozemky nejsou a na vesnici se nám nechtělo. Musím říct, že jsem na sebe docela hrdý, co IT inženýr už zvládne za řemeslné práce (i když je občas musí předělat). Základem u těchto věcí je rodina, která vždy pomohla a já se díky tomu mohl některá řemesla přiučit.
S mojí prací se ta fyzická na zahradě a kolem domu perfektně vyvažuje. Je to pro mě do jisté míry relax a odpočinek pro hlavu. Už také vím, že tento relax je na celý život.
Když byl člověk mladší, tak měl naivní ideál. Chtěl vydělávat hodně peněz, pracovat ve velké mezinárodní firmě, hrát první ligu ve fotbale, žít v Praze a podobně. Postupem času se životní hodnoty a priority mění. Jsem vděčný za svoji Káťu, rodinu a úplně stačí, když se jako rodina sejdeme, posedíme, popovídáme. Můžeme něco dobrého sníst nebo vypít a je nám dobře. To samé platí i o kamarádech, na které je o něco méně času. Jsem vděčný, že mám práci, díky které nemusím denně dojíždět a trávit tak cenný čas v autě. Poslední dobou mi stačí i to, že mám na zahradě nainstalovaná krmítka od dědy a pozoruji provoz. Zdálo by se, že člověku stačí k ideálu málo, ale tohle nejsou samozřejmé věci a je potřeba o ně pečovat. Znám lidi, kteří jezdí z práce za tmy, kteří bydlí v Praze v bytě a říkám si, že už bych to nechtěl a jsem hrozně rád za to, co mám. Tak tohle je v tuto chvíli můj životní ideál.
Vánoční přání s tím souvisí. Když jsem byl mladší, tak mi starší lidi – dědečkové a babičky přáli vždy hodně štěstí a zdraví. V tu chvíli pro mě obyčejné věci, které jsou přeci samozřejmostí. Opět chyba lávky, není to tak a dnešní doba je tím důkazem. Proto mám vánoční přání podobné. Dokonce bych řekl, že důležité je zdraví a pokud je člověk aktivní a
chce, tak štěstí přijde samo. To bych přál všem s malou poznámkou, ať jim nejsou lhostejné věci v jejich okolí.
Ing. Jan Vopátek
Honzo, děkuji za rozhovor a přeji, ať se Ti v životě daří.
Mgr. Vladan Kárník